O společnosti Ammann

Hans-Christian se v lednu roku 2012 stal zástupcem generálního ředitele a v lednu roku 2013 generálním ředitelem. Jeho vedení zaznamenalo významný růst a ještě značnější globální přítomnost.

Během prvních dvou let v jeho funkci generálního ředitele se odehrály tři významné fúze a akvizice: Otevření výrobny v brazilském Gravatai, vstup do společného podniku se společností Apollo sídlící v indickém Ahmedabadu a akvizice společnosti Elba-Werk se sídlem v Ettlingenu v Německu.

Tato rozhodnutí prospívají společnosti Ammann již nyní a jsou důkazem toho, že vedení společnosti je v rukou dalšího člena rodiny připraveného chopit se příležitostí a zajistit trvající úspěšnost.

K dalšímu převzetí vedení došlo v roce 1988, kdy se Johann Niklaus stal ředitelem správní rady skupiny, a nahradil tak svého tchána Ulricha.

Pod vedením Johanna Niklause byl kladen důraz na mezinárodní expanzi. Ta zahrnula převzetí společnosti Rammax sídlící v německém Metzingenu v roce 1995 a českého Stavostroje se sídlem v Novém Městě v roce 2005.

Obchodní příležitosti splečnost hledala rovněž v Číně, např. otevřením výrobny v Šanghaji. Kromě toho byla v této době navázána spolupráce s mnoha mezinárodními prodejci a distributory.

Johann Niklaus také pokračoval v budování závodu v Langenthalu a pod jeho vedením bylo otevřeno Technologické centrum pro asfalt.

V roce 2009 do společnosti vstoupil syn Johanna Niklause Hans-Christian Schneider coby asistent skupinového vedení. Hans-Christian vystudoval mikrostrojírenství na Švýcarském federálním technologickém institutu v Lausanne a získal titul MBA na INSEAD v Singapuru a francouzském Fontainebleau.

Roku 2010 byl Johann Niklaus zvolen do švýcarské Spolkové rady a odstoupil z funkce ředitele společnosti.

Nahradil ho bývalý ředitel divize Ulrich Meyer, a to do té doby, než byl plně připraven Hans-Christian. Důraz byl tehdy stále soustředěn na mezinárodní rozvoj a připojilo se několik dalších mezinárodních prodejců.

Poválečný rozmach pokračoval až do pozdních 50. let. V roce 1958, kdy společnost vzkvétala, Arthur zemřel na infarkt. Navzdory velikému smutku Ulrich po 12 letech zkušeností ve firmě převzal podnik po otci.

V době tohoto nečekaného přechodu získal obrovskou vnitřní podporu. Schylovalo se však k těžkým časům, neboť nastal propad globální i místní ekonomiky. V roce 1972 poté zasáhla ropná krize a recese.

Toho samého roku byla založena holdingová společnost Ammann-Enterprises s cílem vytvořit představenstvo, zaručit kontinuitu mezi generacemi a zajistit, aby byly využity veškeré příslušné obchodní příležitosti.

V té době rovněž dospívala nová generace. Přicházela se zásadními zkušenostmi získanými v mezinárodních společnostech. Andreas Ulrich Ammann, Ulrichův syn, vstoupil do společnosti v roce 1972. Johann Niklaus Schneider, Ulrichův zeť, se připojil v roce 1981. Oba úspěšně řídili dceřiné společnosti Ammann.

Od roku 1924 stál Arthur v čele organizace. Pod jeho vedením docházelo ke značnému vývozu výrobků na východ i do Francie, Belgie a Holandska. V té době byla rovněž budována infrastruktura ve Švýcarsku a s ní přišly další příležitosti.

Arthur viděl příležitost ke zvýšení účinnosti otevřením kanceláře a dílny ve Francii a v roce 1930 tak učinil. Evropu brzy pohltila krize a s druhou světovou válkou přišla pro vedení podniku náročná doba.

Firma Ammann však odolala a po skončení války se její růst ještě urychlil. Podnik byl popoháněn nahromaděnou poptávkou a pracemi na infrastruktuře. Byly vyvinuty nové stroje firmy Ammann a budoucnost vypadala slibně.

V roce 1946, krátce po druhé světové válce, vstoupil do firmy Arthurův syn Ulrich Ammann a převzal odpovědnost za výrobky a organizaci.

Ulrich se brzy vydal napříč Švýcarskem a Německem, aby si prohloubil své vzdělání a zkušenosti. V německém Holzmindenu se stal osvědčeným stavitelem mlýnů a navrátil se do podniku svého bratra, který po něm poté v roce 1886 převzal. Tehdy byl podnik poprvé úspěšně předán z jednoho člena rodiny na druhého.

V roce 1896 Ulrich podnik přesunul do města Langenthal, a získal tak přístup ke švýcarské centrální železnici. Na tomto místě, které zvolil Ulrich, společnost sídlí dodnes.

V následujících letech pod vedením Ulricha podnik Ammann přešel z výstavby mlýnů na výstavbu silnic. To zahrnovalo získání patentu v roce 1908 na makadamové stroje, což byly v podstatě tehdejší obalovny asfaltových směsí, a spuštění prvních motorizovaných válců Ammann v roce 1911.

V roce 1911 rovněž vstoupil do rodinného podniku Ulrichův syn Arthur. Arthur chodil do školy a do učení v Ženevě, Mnichově a Spojených státech a obdržel diplom.

Učil se po boku svého otce, jeho praktické vzdělávání však bylo přerušeno s příchodem první světové války, kdy Ulrich i Arthur byli povoláni do služby.

Krátce po válce, v roce 1920, firma posílila svou právní strukturu, stále však byla jako obvykle zaměřena na rodinu a stal se z ní tzv. rodinný podnik.

Jakob Ammann si přál otevřít vlastní výrobnu mlýnských strojů, ale potřeboval pro ni nejprve místo. Není překvapením, že se obrátil na rodinu – v tomto případě na svého bratra Andrease.

Tento podnik, založený v roce 1869 v Andreasově domě, se vyvinul do podoby nynější skupiny Ammann. Generace Jakobových potomků poté podnik provozovaly v dobách prosperity, hospodářské krize, světových válek i nově nabytých svobod po celém světě.

Co však zůstalo stejné i přes veškeré tyto úspěchy a překážky, je důležitost rodiny. Firma Ammann je rodinným podnikem od doby, kdy byla provozována z Andreasova domova ve švýcarském Madiswilu, až po nynější společnost sahající za hranice a oceány.

Několik klíčových rysů nynější společnosti zakořenilo již v dobách Jakoba. Patří mezi ně:

• Zahrnutí rodiny do podniku

• Předávání vrchního vedoucího postavení rodinnému příslušníkovi

• Dovednost činit těžká rozhodnutí a chopit se příležitostí

• Předvídavost vedoucí ke správným rozhodnutím

Jakob stál před jedním takovým těžkým rozhodnutím v roce 1878, kdy zvažoval opuštění pohodlí původního sídla podniku. Nakonec tento krok učinil a vybudoval mechanickou dílnu – s vodním kolem poháněným obecním potokem v Madiswilu.

Téhož roku také Jakob přijal svého bratra Ulricha za prvního učně, a zahájil tím tradici rodinného následnictví, ačkoliv si toho nejspíše nebyl vědom.